Get Adobe Flash player

Tyto stránky provozuje občanské sdružení Společnost pro veřejnou dopravu a jsou věnovány našemu kamarádovi Jiřímu Hertlovi (1960 - 2002), spoluzakladateli sdružení i jeho internetových stránek.

Fotogalerie

Evropa

Toulání Ukrajinou 2005 - I. část

 Moločno -  malý, ale půvabný cíl naší cesty na Krym
Moločno - malý, ale půvabný cíl naší cesty na Krym.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)

Čtvrtek 4. srpna - Cesta na východ

Je něco po 13. hodině, naše firemní auto brzdí na Jiráskově náměstí. S klením vyskakuji z vozu a ještě z něj doluji svou objemnou bagáž. Poslední zamávání Andrejovi, auto mizí za rohem a já uháním ke kanceláři Všeobecné zdravotní pojišťovny. Než mi vyřídí pojištění, mám dost času rozmýšlet obsah úvahy, kterou snad někdy sepíšu. Bude se jmenovat: Proč nelze odejít na dovolenou z práce v klidu a pokoji?? Letos je to opět s křikem a v největším hektickém spěchu posledních dní. Teď mám jen několik desítek minut vyřídit před odjezdem vlaku všechny potřebné záležitosti. Naštěstí se to daří a vybaven pojištěním, posledními léky a novou cestovní kapsičkou na krk určenou na bezpečné uschování peněz dobíhám ve 14 hodin na nádraží, kde mě netrpělivě očekává druh pro letošní ukrajinské putování, Martin J. Nasedáme již v klidu do rychlíku „Bečva“ a necháme se jím unášet až do Olomouce. Zde nakupujeme v Kauflandu poslední zásoby a přesouváme se pěšmo na autobusové nádraží.
Již skoro za tmy přijíždí autobus firmy Rega, který nás má dopravit přes noc do Lvova. Bagáž míří do zavazadlového prostoru, který je však již zcela přeplněn tradičními naditými taškami Ukrajinců mířících do své domoviny. Část nákladu, jako třeba mikrovlnná trouba určená nějaké tetě na venkově, tedy míří do chodbičky autobusu. My mezitím ve voze hledáme místa, ale své sedačky 12 a 13 nacházíme obsazené zavalitým strýcem, který dělá, že tvrdě spí. Svých 950,-Kč za jízdenku si poctivě každý z nás zaplatil, do strýce, ze kterého táhne "šnaps", neuctivě rýpnu, aby naše místa uvolnil. Nepomáhá to, žena, která sedí o sedačku dál, mě tahá za rukáv a prosí, abychom jejího manžela nechali na pokoji, prý jest "nemocný". A nabízí nám místa u svých kolegyň, což neradi, ale přesto přijímáme. S Martinem nesedím, ale alespoň přes chodbičku se bavím s pěknou Irinou. Náš autobus, obstarožní Volvo, se sice honosí několika hvězdičkami kvality, leč ti s vyšší postavou to pramálo ocení. Klasická česká Karosa sice klimatizaci obyčejně nemívá, ale místa je tam podstatně více. A tak se celou noc snažím se nějak srovnat v sedačce, nohy vystrčené střídavě v nezvyklém úhlu do chodbičky či "vražené" v ledvinách svého souseda přede mnou. Noc hrůzy naštěstí netrvá dlouho, ráno jsme již na polsko - ukrajinském hraničním přechodu Šegini.

Pátek 5. srpna - Čekání na vlak ve Lvově

Přes polskou celnici se dostáváme relativně rychle, pasy nám kontroluje fešná polská celnice. Horší je to na ukrajinské straně. Řidiči autobusu okem zkušeným shlédli frontu autobusů před námi a prohlásili, že pokud se chceme dostat přes hranice v rozumném čase, budeme se muset kolektivně složit na stodolarovou úlitbu celníkům. Že se jedná o úplatek a korupci je nám jasné, zde se tomu však tak neříká. Dát nic nemusíme, ale také se nám může stát, že na nás celník jaksi na několik hodin zapomene. A nebo prý spíše dojde k podrobné prohlídce zavazadel a vzápětí k mnohahodinovým úředním procedurám ohledně proclení prováženého zboží. A toho byl plný zavazadlový prostor. Korupce se tedy, ač neradi, svým podílem účastníme, nicméně dobrá polovina autobusu platit odmítá. Irina zkušeně ohodnotila situaci a křičící polovinu uzemnila svým rázným soudem, že právě dotyční mají své tašky nadité věcmi ze všech nejvíce. Celníkům však i ta polovina požadované částky snad stačila, a tak se po hodině dostáváme na druhou stranu. Ve směnárně měníme každý svých 100,-Euro (cca 6,05 hřivny za Euro, tj. cca 5 Kč za hřivnu) a po krátké přestávce bus již konečně míří na Lvov.
Ve Lvově probíhá kampaň za snížení nehod v ulicích města
Ve Lvově probíhá kampaň za snížení nehod v ulicích města - krutou statistiku lze vyčíst přímo z billboardu .
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Ukrajina nás nevítá zrovna vřele. Prší, je nevlídně a zima. Martin zjišťuje, že nápisy na tabulích kolem silnice jsou již pro něj nesrozumitelné, a tak loví z batohu převodní tabulku latinka/azbuka a skoro celý zbytek cesty do Lvova tráví vzděláváním. Cestou ještě vysazujeme cestující v městečku Mostiska na autobusovo - maršrutkovém nádraží. Martin jako autobusový fanda je "u vytržení", s foťákem proto pobíhá po nádraží. Málem mu ujíždíme - autobus byl již v pohybu, když jsem zaregistroval, že druh na svém sedadle nesedí a ztropil kravál.
V 11 hodin přijíždíme na lvovský "autobusák", který se nachází na předměstí. Na nádraží se dáváme po cestě dohromady, při pokusu o návštěvu hygienického zařízení však zjišťuji, že bude třeba rychle obnovit znalost azbuky. Ukrajinská "hajzlbába" na mě totiž hleděla dost divně, když jsem se sápal na dámské záchodky. Martin se zatím pokouší udělat alespoň několik fotek, ale v tom mu zabraňuje ruka ukrajinského policisty, která se náhle objevila před objektivem. No co, nebudeme provokovat, ono toho bude jinde k vidění dost a dost.
  Lvov umí překvapit - o takovém přístřešku v centrální zastávce se obyvatelům Plzně může jen zdát
Lvov umí překvapit - o takovém přístřešku v centrální zastávce se obyvatelům Plzně může jen zdát.
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Před "autobusákem" vrní omšelé trolejbusy Škoda 14Tr a také několik LAZů, výrobní specialita zdejšího autobusového závodu. Nic z toho však na vlakové nádraží nejede, pěkná dívčina nás navádí na maršrutku, která nás velkou oklikou k nádraží dováží. Cestou zaregistrujeme ještě tramvajové depo č. 1.
Na vlakovém nádraží se vrháme do fronty u kas a po patnácti minutách čekání již trénuji ruštinu na otrávené pokladní. "Sivódňa biléty na Simferopol nejsou a závtra jen s přestupem ve Žmerince", zní otrávená a naštvaná odpověď. Rychle vyhodnocuji situaci - kolegové na jaře ve Lvově cenově přijatelné ubytování nesehnali, a tak nutím pokladní, ať mi ještě prověří některý dnešní vlak do Dněpropetrovska. Vím, že Dněpropetrovskem projíždí několik vlaků denně na Simferopol od Kyjeva, Moskvy či z východu Ukrajiny. Tam bychom mohli na něco přeskočit. Bilety do Dněpropetrovska naštěstí byly, ve vlaku do Adleru se našlo pro nás dokonce pohodlnější kupíčko. A tak poprvé letos vytahujeme své pasy, pokladní luští latinku a přepisuje údaje na jízdenky. Za chvíli již šustí hřivny a na dnešní noc kupujeme pro Čechy velmi cenově zajímavé bydlení v domečku na kolejích. Zítra se již probudíme o tisíc kilometrů jihovýchodně. Dnešní den však máme vyhrazen pro Lvov. Velké batohy dáváme do "kamery chraněny" a vyrážíme s batůžky a foťáky do města.
Typický obrázek z ulic Lvova - omšelá tramvaj drkotající uprostřed dlažebních kostek
Typický obrázek z ulic Lvova - omšelá tramvaj drkotající uprostřed dlažebních kostek.
Foto Martin Janda (5. 8. 2005)
Je docela nevlídně, poprchává a historické úzké uličky bývalého německého města Lemberk působí nepřívětivě. Místní tramvaje se jimi mistrně proplétají, v některých obloucích si dokonce musejí nadjíždět do protisměru. České kloubové tramvaje KT4 zde prokazují, že právě na tyto podmínky byly konstruovány. Sekundují jim v omezeném množství starší vozy T4, úzkokolejná obdoba slavných "té tři". V centru starobylého města se najde velké množství hodnotných památek jako kostelů či hradeb. Dvoukolejná tramvajová trať zde v jednom místě vede ve splítce, tramvaj vždy musí počkat, než se druhá z protisměru úzkou ulicí protáhne. Jen ošklivé počasí nám znemožňuje více fotografovat zajímavá zákoutí centra města, které za ta staletí přecházelo z jednoho národního držení do druhého. Náladu máme nevalnou, jsme nevyspalí, unavení, mně navíc není dobře. Ještě chvíli se vozíme trolejbusem, v zapadlé uličce fotíme starý nákladní trolejbus, který dnes slouží jako pojízdná dílna. Pak je již čas vrátit se na nádraží, v půl čtvrté nám odjíždí vlak. Cestou zpět jsme však trochu ve spleti tramvajových linek a ulic zabloudili, vlak na nádraží stíháme jen tak tak.
Zabydlujeme se v pohodlném kupé a družíme se s našimi dvěma spolucestujícími. Mladý zaměstnanec v cestovním ruchu se s námi pokouší bavit lámanou angličtinou, pak však pochopí, že ruština bude mnohem vhodnější. Staršího muže, zaměstnance železničních dílen, zase vyzpovídám o dnešní situaci železnice. Docela si s oběma rozumíme, nicméně únava dělá své a kolem 18. hodiny s Martinem míříme spát. Jízda vlaku je klidná, pohodlná, žádné brždění a akcelerace na každé mezi jako u nás. Hlavní tratě jsou již vesměs v dobrém stavu. Spíme proto jako mimina až do rána.

Sobota 6. srpna - Dněpropetrovsk

Probouzíme se kousek před stanicí Dněprodzeržinsk, z vlaku zahlédneme jednu z místních tramvají T3M. Dněprodzeržinsk je již nedaleko Dněpropetrovska, a tak když vlak již notnou dobu uhání předměstím, netrpělivě vyhlížím nádraží. Z ukrajinské expedice před dvěma lety si pamatuji noční průjezd našeho vlaku Dněpropetrovskem a především dlouhatánský most přes Dněpr. Místo mostu však projíždíme tunelem a zastavujeme v jakési malé zastrčené stanici. To přece není hlavní nádraží v Dněpropetrovsku, metropole o milionu obyvatel, napadá mě. Vagónový děžurnyj nás však vyhání, jsme prý na místě. K hlavnímu nádraží se dostanete taxíkem, zní jeho odpověď, když vidí můj nechápající obličej. A tak rychle vystupujeme. Pospíchat jsme však nemuseli, od vlaku odjela lokomotiva a nová s sebou přivezla další vagóny.
Dopravní ruch ve stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja
Dopravní ruch ve stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
V klidu na perónu přebalujeme a fotografujeme ruch ve stanici. Sluníčko se dere výše na oblohu, na rozdíl od studeného Lvova začíná být docela teplo a dusno. Vlak odjíždí, přesouváme se do staniční budovy, kde zakupujeme tolik potřebnou mapu města. Z ní jsme vyčetli, že se nacházíme na stanici Dněpropetrovsk - Privodnaja. Přítomné taxíkáře a maršrutkaře odmítáme použít a vyrážíme po prašné silnici k nejbližší zastávce tramvaje. Na zastávce si vychutnáváme pěknou scenerii pomalu jedoucích tramvají T3, T3M a modernizovaných T3, odkoupených v nedávné době z německého Schwerinu. Pak nasedáme na linku č.1, která nás doveze před budovu hlavního nádraží. Naše objemné bágly zabírají v tramvaji hodně místa - znaveni pod jejich váhou drze bábuškám v plné tramvaji zasedáme místa. Martin má však smůlu - notně oražená mladá Ukrajinka mu batoh ze sedačky vyhazuje a Martin za hromadou své bagáže ani není vidět.
Na nádraží je proto naše prvotní snaha se zavazadel zbavit, najít v labyrintu chodeb "kameru chraněnu" však nějakou chvíli zabere. Ještě větší problém je sehnat normální klasické kasy, narážíme pouze na prigorodné, kde se prodávají jednoduché lístky na příměstské spoje. U jedné z nich si kupujeme jednoduchý jízdní řád příměstských "panťáků" a marně se snažíme umluvit pokladní, zda by nám neprodala či nevěnovala i služební celostátní razpisánie. Celostátní razpisanie poezdov se nedá v praxi zřejmě koupit a pokladní má z této nezvyklé žádosti evidentně druhé Vánoce. Bohužel však razpisanie odmítá prodat. Normální kasy s tradičními frontami nalézáme až v postranním křídle nádražní budovy. Večerní vlak do Simferopolu byl bohužel již dávno vyprodaný, ale podařilo se nám po tradičním zápase s frontou a nevrlou pokladní koupit "placky" na vlak směr Krym, projíždějící Dněpropetrovskem o třetí hodině ranní. Nějak to zde budeme muset přežít.
Dněpropetrovské sídliště s tramvají Usť Katav
Dněpropetrovské sídliště s tramvají Usť Katav.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Po vyřízení všech formalit vyrážíme do města, místo tramvají však dostává prozatím přednost místní metro. Jediná jeho dosud dokončená trasa o šesti stanicích byla po mnoha letech výstavby zprovozněna v roce 1995. U děžurné si kupujeme plastové žetony, které se vhazují do příslušných průchozích branek jak ve slavném večerníčku "Jen počkej". Martin se pokouší ofotit si jízdní řád vylepený na zdi vedle pokladny, ale pokladní spustila jekot. No, asi je to tajemství, v kolik hodin metro jede. Sjíždíme schody hlídané příslušnou soudružkou v budce do jednolodní stanice, kde mne šokoje provizorní vyložení klenby trapézovým plechem. Využití dosavadní linky metra z centra města na západ k částečně zkrachovalým továrnám je nevýrazné, intervaly mezi spoji poměrně dlouhé a soupravy stačí pouze třívozové. V centru města se již mnoho let staví pokračování, ovšem pro nedostatek peněz je otevření v nedohlednu. Ve výstavbě je údajně i druhá severojižní linka podcházející Dněpr. Celou linku metra si projíždíme, ostatní stanice jsou již stavebně dokončeny. Jejich architektonické ztvárnění je poměrně zvláštní, každá má jiný barevný odstín. Ze stropů trčí zvláštní trubicové lampy.
Na konečné stanici Komunarovskaja chvíli pozorujeme provoz. I v pražském metru kdysi byli výpravčí s plácačkami a píšťalkou, v Dněpropetrovsku lidská síla nahrazuje moderní zabezpečovací zařízení dodnes. Pěkné a sympatické výpravčí se raději pro jistotu dovolujeme, zda ve stanici můžeme fotografovat. Prý je to stále zakázáno, nicméně je nám to dovoleno s tím, že to nemáme přehánět.
Legendární trolejbus ZIU v centru města
Legendární trolejbus ZIU v centru města.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Ze stanice metra vylézáme mezi sídlištní paneláky. Podle mapy se rozhodujeme dojít k trolejbusové trati vedoucí po nábřeží Dněpru a vyrážíme prašnou ulicí mezi domky. Cestou procházíme kolem paní, která prodává prázdné lahve od piva. Zboží má pěkně rozložené přímo na zemi - s Martinem však marně přemýšlíme nad potencionálními zákazníky. Po půl kilometru jsme přišli na rozcestí u místního obchůdku s "prodůkty". Nějak se nám to nezdá, konzultujeme proto náš postup s mapou a docházíme k názoru že jdeme přesně na opačnou stranu. Naší bezradnosti si všimnul místní strejda a začal se nás vyptávat co a jak. Když se dozvěděl, že jsme Češi, odpověděl: „Znáte Rakovník? Tam jsem byl! V roce 1968 s tankem…..“ A že mu prý klidně za to můžeme rozbít h…, smál se.
Pak rezolutně prohlásil, že s ním musíme jít na pivo. A tak jsme byli, i přes odpor Martina - abstinenta, odvlečeni do krámku, kde nám strejda koupil po flašce lvovského piva a u stolku za obchodem se nás jal s kumpány vyslýchat co a jak v Čechách. Nezůstali jsme pozadu a vytáhli z něj také pár zajímavostí na téma doprava a život v Dněpropetrovsku. Překvapila mě informace o tom, že moc lidí z Dněpropetrovska do ciziny pracovat neodchází. Že prý je pořád v továrnách co dělat, Číňané nakupují zbraně a rakety jak diví. Od upovídaného strejdy se nám podařilo utrhnout až po hodině, vracíme se stejnou cestou na zpět ke stanici metra.
Vlastní silnice, při které pochodujeme, je zajímavá - přibližně v jedné třetině šířky pod ní vede kanalizační sběrač a výstup kanálu je asi po 50 metrech. Což by nevadilo, kdyby kanály byly zakryty poklopem. Kdysi byly, dnes po nájezdu místních sběratelů kovů nemá poklop ani jeden. Až tady jsem pochopil, že největším nebezpečím temných ulic ukrajinských měst bez osvětlení nejsou vrazi a lupiči, ale obyčejné kanálové vpusti bez poklopů mnohdy široké přes metr. Občas nějaká dobrá duše do těchto pastí na mamuty, lidi a auta vstrčí jako varovný signál větvičku či stromek, obojí však po větším dešti stejně končí v hlubinách kanalizační sítě.
Ukrajinský Dněpropetrovsk se může pochlubit pravidelným provozem zábavní tramvaje
Ukrajinský Dněpropetrovsk se může pochlubit pravidelným provozem zábavní tramvaje - narozdíl od mnohých českých měst.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Od stanice metra jsme došli k hledané trolejbusové trati, o které nám však strejda prozradil, že se na ní trolejbusu dost načekáme. A tak jsme zkusili jít čekat do nedaleké restaurace Mc Donald´s. Že by mi jídlo podávané v těchto provozovnách nějak chutnalo, se říci nedá, hlad však hamburger s hranolky zahnal. Dal bych si spíše oblíbený pirožek či čebureky, ty však v dohledu neprodávali. Zato tu měli úplně nový supermarket Billa s obřím parkovištěm, první předzvěst budoucí likvidace malých ukrajinských živnostníků a jediný supermarket, který jsme během našeho ukrajinského pobytu spatřili. Trolejbus evidentně moc často nejezdil, a tak jsme k další cestě použili maršrutnyj busík LAZ, který nás dovezl k tramvajové trati linky č. 18. Na této lince jezdily ruské vozy typu Usť Katav. Bylo to naše první setkání s těmito vozy a tak jsme se nechali odvézt přes Dněpr na konečnou v ulici generála Zacharčenka. Jízdu nám zpestřil revizor, ale nakonec lístky prodané před tím průvodčím nijak zvlášť nekontroloval. Dněpr mne ohromil, je to už trochu větší "potůček" o šíři cca 800 metrů. Na konečné byl Martin konsternován velkým množstvím autobusů příměstských linek, vozů místní výroby i ojetých autobusů z Německa, dodnes s logem majitele a evidenčním číslem na boku, a tak nějakou dobu trvalo, než si vše nafotil a prohlédl. Poté jsme nasedli do legendárního ruského trolejbusu ZIU 9.
Dněpropetrovská parková železnice
Dněpropetrovská parková železnice.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Populární "ZIÚčko" nás odvezlo do východní části města a pak po Centrálním mostě přes Dněpr zpět do centra. Řidič trolejbusu to přes most pěkně rozparádil - nechtěl v tomto úzkém hrdle zdržovat ostatní dopravu. O další zpestření se nám postaral totálně "ožratý" uniformovaný brigadýr milice, který zřejmě v domnění, že je to jeho kolega, pokoušel se řidiče dirigovat. Procházíme se pak v centru města, fotíme tramvaje na nově opraveném bulváru. V provozu je i historická tramvaj, která vozí zájemce od nádraží do centra k zábavnímu lunaparku. Fotíme si ji i s nevzhlednou ohradou staveniště nové stanice metra u divadla. Park na ulici Karla Marxe nás také zajímá, je v něm schovaná zdejší pionýrská železnice. Bohužel přicházíme již po ukončení provozu, a tak pořizujeme jen několik povinných statických fotek. Trať tvoří jednoduchý ovál o délce asi 1 km. Uprostřed oválu je zdejší lunapark s jezírkem a fontánami. Po jezírku plula šlapadla a také pozorovat zdejší život bylo docela zajímavé, proto chvíli po parku korzujeme.
Mohykán Ukrajinských železnic - dvoudílná lokomotiva VL 8 právě překonala s nákladním vlakem široký Dněpr
Mohykán Ukrajinských železnic - dvoudílná lokomotiva VL 8 právě překonala s nákladním vlakem široký Dněpr.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Pak se však vracíme do města fotit tramvajovo - trolejbusový provoz na Amurském mostě přes Dněpr. Z něj vidíme přímo na zdejší hlavní nádraží. Mostní konstrukce je kombinovaná, vespod vede jedna z traťových kolejí, nahoře zase silnice s tramvajovou tratí. Vedle mostu je ještě další klasický ocelový pro druhou traťovou kolej. Fotíme si čilý provoz tramvají, trolejbusů i železnice. Vstup na most dole hlídá samopalník, pobřežní patka je obehnaná ostnatým drátem, všude reflektory. Velké mostní objekty jsou dodnes na Ukrajině hlídány, snažíme se při focení na sebe moc neupozornit.
Pak se přesouváme pod most, kudy vede opuštěnou průmyslovou oblastí za nádražím tramvajová trať. Provoz na ni je však slabý, na tramvaj Usť Katav si docela počkáme. Řidička nám však naštěstí ochotně zastaví a nechá nás fotografovat. Přesouváme se pak na nábřeží pod most. Nikde nikdo, pouze nějaký strejda si to v dálce "štráduje" po nábřeží. Rozhoduji se zpod mostů vyfotit si nad řekou jejich souběh. Připravuji foťák, opírám se o zábradlí, když tu náhle se za mnou ozývá cizí naštvaný hlas. Strejda se do mě pustil - co prý tu dělám? "Most je strategický objekt, fotit se nesmí!"
Raději klidíme pole, bavit se s blbcem, navíc přiopilým, se mi nechce. Aby tak ještě uvědomělý soudruh zavolal místní milicionáře, s těmi by se mi hádat už vůbec nechtělo. Přesouváme se na nedalekou blokovou smyčku linky 17 a dvoudveřovou tramvají T3 vyrážíme na vyjížďku. Linka není dlouhá, na konečné je navíc místní tramvajové depo. Do něho jsme se však nedostali. "Je pozdě, přijďte zítra", zní odpověď vrátného. Odjíždíme tedy zpět do centra, ještě zahlédneme, jak vrátný usilovně studuje darovaný leták o plzeňské dopravě.
Půvabné zákoutí zapadlé průmyslové oblasti Dněpropetrovska s usťkatavskou tramvají
Půvabné zákoutí zapadlé průmyslové oblasti Dněpropetrovska s usťkatavskou tramvají.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
V centru přesedáme do tramvaje linky 9, která vede po Amurském mostě na druhou stranu řeky a pak dál do průmyslové oblasti. Na této lince je i úsek vedený napříč vesnickou oblastí, která je dnes součástí města. Tramvaj projíždí v bezprostřední blízkosti dřevěných stavení, rozbahněné těleso trati je i příjezdovou komunikací ke stavením. Úzká klikatící se ulice má příznačný název - Tramvajnaja. Mrzí nás, že pro nastávající tmu již nelze vystoupit a ulici nafotit. A tak si v okolním temnu začnu všímat interiéru tramvaje a zjišťuji, že přímo pod mou sedačkou u stěny leží malý pes a spí. Pes podvraťák - odrůda tramvajová. Ani houpání vozu, občasné šťouchnutí od nohou cestujících, konečná, či průvodčí ho nevytrhli ze sna. Psa si fotíme k neskonalé zábavě spolucestujících puberťáků. Zvíře se blesky fotoaparátů opět nenechalo vytrhnout z odpočinku. Kdyby se nemuselo někdy také nažrat, tak v tramvaji linky 9 krouží městem možná dodnes.
Za tento záběr souběhu mostů přes Dněpr si fotograf na Ukrajině dodnes říká o problémy s milicí
Za tento záběr souběhu mostů přes Dněpr si fotograf na Ukrajině dodnes říká o problémy s milicí.
Foto Martin Janda (6. 8. 2005)
Po návratu do centra myslíme na dobrou večeři a nohy nás zanesly opět do lunaparku, kde v zahradní restauraci s živou muzikou si dáváme nášup. Kuřecí kousky s bramborem a já navíc výbornou rybí polévku. Baštíme a pozorujeme juchající Ukrajince. Po večeři vyrážíme do žijícího lunaparku plného omladiny. Kolem jedenácté míříme zpět k nádraží, chvíli sedíme na zídce u tramvajové konečné, pozorujeme zatahující tramvaje a klábosíme. Když však před nádražím zhasla pouliční světla, raději se přesouváme do nádražní budovy. Bezpečno venku moc není, přímo uprostřed trávníku tramvajové smyčky táboří skupina Cikánů a okolím se potulují všelijaká individua. U nádražních kas je poměrně bezpečno, s ostatními cestujícími zde trávíme noc do třetí hodiny ranní. To již přijíždí náš vlak, hned uleháme a snažíme se dospat noc.

Neděle 7. srpna - Příjezd do Simferpolu

V uhánějícím vlaku se probouzíme poměrně brzy, v městečku Novoalexejevka. Po nějakém čase se však již kolem trati začala objevovat slaná jezera. Nalevo od trati za bažinami a písečnými kopečky se již vlnilo Azovské moře. Do Simferopolu je to však ještě přes sto kilometrů. Moře brzy zmizí, vlak vjíždí do vnitrozemí poloostrova. Pak už to jde poměrně rychle, projedeme městem Džankoj, pak ještě půldruhé hodiny rychlé jízdy a již vidíme silnici a trolejbusovou trať na simferopolské letiště.
Celí natěšení vystupujeme v 11 hodin z vlaku na perón simferopolského nádraží. Téměř se to tu nezměnilo. Bílá budova se svou hodinovou věží tu stojí pořád, stejný jako před dvěma lety je i ruch cestujících, dohazovaček ubytování, pokřikování taxikářů, troubení obrovského množství aut a maršrutek. Nad tím vládne nádražní rozhlas, vrčení lokomotiv se mísí se zvoněním návěstí na přechodu pro chodce, které však stejně nikdo nerespektuje. Lokomotivy se za vzteklého houkání rozjíždějí přímo do davu přecházejících. Martin spočítal, že do simferopolského nádraží vjíždějí vlaky dopoledne každých 8 minut. Není se čemu divit, na Krymu se rekreuje skoro celá Ukrajina a Rusko.
Bílá silueta simferopolského nádraží a legendární trolejbus 9Tr neodmyslitelně patří k tomuto městu
Bílá silueta simferopolského nádraží a legendární trolejbus 9Tr neodmyslitelně patří k tomuto městu.
Foto Martin Janda (7. 8. 2005)
Pozorovat ruch nádraží by šlo hodiny, my však museli myslet na vlastní ubytování. Organizované bábušky nabízející ubytování na peróně vynecháváme, jsou zbytečně drahé. Ty správné nalezneme až u vchodu do nádražní tržnice. Jedna z nich nám nabízí noc za 40 hřiven na osobu, celkem 240 hřiven za tři noci pro nás dva. Odmítáme, zdá se nám to hodně, uděláme si ještě jedno pěší kolečko kolem nádraží a protože jsme nic levnějšího nesehnali, nakonec končíme zpět u stejné bábušky. Ta se naštěstí rozhodla zlevnit na konečnou cenu 200 hřiven. Babka nás vede přes kolejiště nádraží a depa do nedalekého činžáku. Dům a okolí moc vábně nevypadá, ale prý je tu docela klid a navíc vzrostlé stromy cloní přízemní byt, kam nás babka zavedla, takže je v něm příjemný chládek. Byt shledáváme jako vyhovující, dokonce slušná kuchyňka tu je. Platíme, domlouváme organizační věci, bytná odchází – ani naše jména si nenapsala - a pak se již věnujeme zabydlování. Zjišťuji, že byt sice koupelnu s vanou má, ale neteče teplá voda. Tu by měla dodávat plynová karma v kuchyni, ovšem i jen letmý pohled laika na zdeformované budíky napověděl, že tohle zařízení by nebylo radno pokoušet se zprovoznit. Myjeme se tedy ve studené vodě.
O Krym se za druhé světové války urputně bojovalo - na hrdiny se dodnes vzpomíná
O Krym se za druhé světové války urputně bojovalo - na hrdiny se dodnes vzpomíná.
Foto Martin Janda (7. 8. 2005)
Martin hned vyráží do rozpálených ulic města pronásledovat trolejbusy, já si dávám v příjemně chladném bytě několikahodinový odpočinek. Ve tři odpoledne se setkáváme na nádraží a jdeme shánět jízdenky domů. Stojíme dlouhou frontu u normálních kas, ale když přijdeme na řadu, pokladní nám sděluje, že si jízdenky máme koupit ve VIP pokladně na nádvoří nádraží. Tam také míříme, ovšem i zde nás čeká dlouhá fronta. Jízdenky nakonec kupujeme na středu večer a opět s nuceným přestupem v Dněpropetrovsku. Jízdenky nám naštěstí alespoň prodává pokladní až do Lvova, jeden souboj se systémem rezervace si tedy odpustíme. Kupíčka však nejsou, celou cestu pojedeme "plackou".
Od nádraží vyrážíme podél trolejbusové trati do centra města. Stejně jako před dvěma lety tu "cvakají" naše československé stykačové devítky a hučí svou nápravou Rába tyristorové čtrnáctky. Pouze těch aut je opět o něco více, jejich složení je však viditelně novější. Proto se mi také zdá, že pověstného smradu je zde o něco méně. V centru jsme si vyfotili osvoboditelský tank a soudruha Lenina, který pořád pevně stojí na hlavním náměstí. Pak jsme se ještě chvíli vozili, Martin si vyprosil u řidiče devítky ofocení služebního jízdního řádu a po nezbytné zastávce na nádraží u rozpisání elektropójezdů na Jevpatorii jsme šli spát. Večer bylo slyšet z dálky hřmění, a tak doufám, že noční liják trochu zchladí rozpálené ulice města.

Pondělí 8. srpna - Jevpatorie

Budíček máme v čtvrt na sedm, vařím si ještě čaj a jdeme na nádraží. Vlak nám jede přesně podle jízdního řádu, pouze musíme při nástupu bojovat s ostatními cestujícími - zejména s agresivními důchodci. Málem by nás umačkali. Z minulosti je v nich zřejmě zakódována zkušenost, že ne do každého vlaku se sovětští cestující vešli. Dnes, kdy značnou část přepravního trhu převzaly autobusy a maršrutky, si v elektropójezdu sednou všichni. Však také se do něj vejde na tisíc sedících pasažérů. Za necelé tři hřivny je vlak bezkonkurenčně nejlacinější, ovšem cestující se musí spokojit s dřevěnými lavicemi a jízdní dobou dvě hodiny. Ty nám s Martinem uběhnou poměrně rychle, počasí je oproti včerejšku příjemné, střídavě zataženo či kouká sluníčko. Teplota je také příjemná, na obloze se prohánějí hezké obláčky, bude se dobře fotit.
Cestou se bavíme pozorováním okolí, zastávky na trati se často jmenují podle traťového kilometru, což mě uvádí v úžas. Jedna starší cestující se s námi pokouší hovořit anglicky, když ji však ujistíme, že ruština je nám mnohem bližší, zklamaně se odmlčí. Z plného elektropójezdu v městečku Sudak vystoupilo mnoho cestujících mířících na zdejší pláže. Dál vlak pokračuje po několikakilometrové písečné kose mezi mořem a slaným jezerem Sasyk do Jevpatorie. Cestou vidíme několik zařízení na těžbu soli z jezera.
Jevpatorie - české tramvaje Tatra KT4 jsou nasazeny na hlavní městské lince č.1
Jevpatorie - české tramvaje Tatra KT4 jsou nasazeny na hlavní městské lince č. 1.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Konečně jsme v Jevpatorii, vystoupit z vlaku však není tak jednoduché. Elektropojezd zastavil na kusé koleji s úzkým nástupištěm, ze kterého lze vyjít pouze na jednom konci u nádražní budovy. Když v tomto prostoru chce tisíc cestujících vystoupit a dalších pět set zase nastoupit, vzniká složitý logistický problém. Jevpatorijské nádraží je velmi pěkné, stejně tak jako nedaleký "autobusák". Nově rekonstruovanou tramvají Gotha jedeme linkou č. 3 do centra města k hlavní trase linky č. 1. Cestou si fotíme a kreslíme zdejší systém tramvajových jednokolejek a výhyben. Na hlavním náměstí nasedáme na českou tramvaj KT4 linky jedna a cestujeme až na její konečnou do sídliště Sputnik 2. Pak se pěšky vracíme sídlištěm do města a fotografujeme. U zastávky Internacionalnaja, kde trať kříží hlavní silnice z města na západ k Moločnu, zaregistruji dav lidí čekajících na maršrutku tímto směrem.
Téměř půl století staré tramvaje Gotha německé provenience po generální opravě budou nadále nepostradatelné
Téměř půl století staré tramvaje Gotha německé provenience po generální opravě budou nadále nepostradatelné.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Rozhodujeme se využít příležitosti a navštívit snad jedinou vesnici na světě s vlastním tramvajovým provozem. Podle sdělení koupáníchtivých slečen, které čekaly na bus směr letovisko Zaozernoje, tudy maršrutka na Moločno skutečně jezdí, kdy přijede, však nevěděly. Rozhodujeme se chvíli počkat a trpělivost nakonec růže, respektive autobus, skutečně přinesla. V totálně narvaném "busíku" LAZ jedeme do Moločna, kde se maršrutka otáčí velkou smyčkou přes obec. Řidiči nás vysazují na příslušném místě, z jízdního řádu v autobuse ještě zjišťujeme spoje zpátky do města. V autobuse sice visí jízdní řád, je to ale jízdní řád pouze tohoto vozu a na lince jich jezdí několik. Zvláštní je i to, že při třicetiminutové jízdní době z Jevpatorie do Moločna autobus tráví pobytem na konečné stejně nebo víc času než jízdou. No jo, tomu se říká efektivita práce.
Během pěti minut chůze zaprášenými ulicemi jsme u konečné plážové tramvaje, kterou kdysi nechal postavit a dodnes ji v sezóně provozuje místní hotel Beregovoj. Za malou chvíli je tu modrá souprava tramvají Gotha, se kterou se vzápětí vydáváme na cestu k pláži. Jízda netrvá dlouho, ještě si stihneme popovídat se sdílnou průvodčí a místním šéfem provozu. Na konečné nafotíme, co potřebujeme a vyrážíme na vyhrazenou hotelovou pláž. Tam mají normálně přístup pouze hoteloví hosté. Děduška, který hlídá vchod, nás však jako hosty z daleka na pláž pouští. Pláž je poloprázdná, čistá, svěží vítr hnal na břeh slušné vlny. Rychle vytahujeme plavky a brzy dovádíme ve vodě. Na pláži je krásně, ani se nám odsud nechce.
Malé odskočení do vesnice Moločno přinese s sebou mnoho pěkných dojmů, které jinde nelze získat
Malé odskočení do vesnice Moločno přinese s sebou mnoho pěkných dojmů, které jinde nelze získat.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Po dvojnásobném vykoupání a nafocení romantických obrázků moře jdeme na oběd do místní plážové restaurace. U pěkné, veselé servírky si objednávám boršč a salát, Martin se pouští do "svině s kartóflí". Celková útrata za oba je asi 31 hřiven (150 korun), platíme 35 se slovy: "To je dobrý, zbytek si nechte." Servírka na nás nechápavě a s údivem kouká a klaní se nám div ne až na zem. Teprve později zjišťujeme, že spropitné dvacet korun, které od nás dostala, odpovídá přibližně jejímu platu za dvě hodiny. Po dobrém obědě se pěšky šouráme zpět do vsi. Tramvaj nejezdí, právě má polední přestávku. Trať vede kolem slaných jezer, bahno z nich úděsně smrdí. Na obzoru za bažinami pozorujeme mohutné parabolické antény spojovacího kosmického střediska. Na konec trati k vozovně přicházíme zrovna ve chvíli, kdy na odpolední směnu vyjíždí tramvaj. Zneužíváme otevřených vrat do miniareálu vozovny, drze ji prolézáme a fotografujeme. Pak nás už ale čas tlačí k rychlému přesunu na autobus. Cestou si ještě odskakuji vyfotit zdejší hřbitov, bizardně položený na pahorku uprostřed bažin za vsí. Autobus nás pak odváží zpět do Jevpatorie k zastávce Internacionalnaja.
Nahlédnout do vozovny jevpatorijského dopravního podniku se nám v tomto roce bohužel nepodařilo
Nahlédnout do vozovny jevpatorijského dopravního podniku se nám v tomto roce bohužel nepodařilo.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Martin odjíždějící autobus zuřivě fotí, pomocník řidiče je z toho konsternován a nechápavě kroutí hlavou. Vydáváme se tedy na další cestu podél trati do centra. Na konečné linky č. 2 Mojnaki čekáme na její spoj, ovšem ten se odmítá objevit. Také jízdní řád je poměrně kuriózní: čas odjezdu prvního a posledního spoje, interval je při nasazení dvou vozů 27 – 28 minut, při nasazení čtyř vozů 13 – 14 minut. Tečka. Proto se opět vydáváme po trati vozu vstříc, cestou popíjím ananasový kefír místní značky Krymka. Místo turnusové Gothy po čase na lince č. 2 potkáváme v protisměru tramvaj č. 38, což je KT4 přestavěná na vyhlídkový vůz. Za ní však už jede naše Gotha. Musíme ještě počkat, až se z konečné bude vracet, a pak s ní projíždíme celou linku až na Divadelní náměstí. Cestou pilně zakresluji do schémátka všechny výhybny a zastávky, abych v nich měl konečně jasno. Před dvěma roky jsme tohle nevychytali. Z konečné na Divadelním náměstí míříme k vozovně. Přicházíme však pozdě, zaměstnanci zrovna odcházejí domů. Zastihujeme pouze vozmistra, který mě uzemňuje vzpomínkou, že už jsme tu přeci byli. Že by si mě pamatoval z návštěvy před dvěma lety? Do vozovny nás však už nepustil, máme přijít zítra až bude v práci glavnyj inženýr. A to už asi bohužel nepřijdeme.
Lázeňská Jevpatorie má o tramvajovou dopravu zájem - je investováno do modernizace tramvají, tratí a výstavby drobné infrastruktury, jako jsou vkusné přístřešky na zastávkách
Lázeňská Jevpatorie má o tramvajovou dopravu zájem - je investováno do modernizace tramvají, tratí a výstavby drobné infrastruktury, jako jsou vkusné přístřešky na zastávkách.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Vracíme se zpět k hlavní trati linky č. 1 a pomalu ji procházíme až na konečnou Simferopolská silnice. Navštěvujeme i nádvoří slavné mešity Džuma - Džami a chvíli koketujeme s myšlenkou, že půjdeme dovnitř s některou z exkurzí. Bohužel nás čas již trochu tlačí, a tak jsme o nutné mytí nohou před vstupem přišli. Na konečné linky 1 vyčkáváme u pláže příjezdu vozu poslední jevpatorijské linky č. 4. Ta je v provozu jen v koupací sezóně, kdy jedna ze souprav Goth rozváží návštěvníky na pláže za městem. Naopak mimo sezónu je odstraněno vrchní vedení, aby si jej méně majetní Ukrajinci nepletli se sociálními dávkami. Čekání již chceme vzdát s tím, že dnes prostě linka nejezdí, naštěstí se včas objevil na obzoru vůz plně obsazený rekreanty vracejícími se do města. Jedeme na konečnou a zpět, jízdu zpestřuje brodění tramvaje velkými loužemi po nočním dešti.
Mešita Džuma Džami - skvost ze 16. století
Mešita Džuma Džami - skvost ze 16. století.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)
Když jsme se dost navozili, jdeme na jednu z pláží s myšlenkou, že se vykoupeme. Velká fronta před převlékárnou a špína na pláži nás od tohoto úmyslu nakonec odradila, se smutkem vzpomínáme na krásu a klid Moločna. To je však už nejvyšší čas pro návrat na nádraží k poslednímu večernímu vlaku do Simferopolu. Hlavní bulváry Jevpatorie vypadají docela velkolepě a jsou již vesměs opraveny, pokud si však návštěvník rozhodne cestu zkrátit přes normální ulice, dostane se mu pohledu na klasické zchátralejší bloky domků a prašné ulice Ukrajiny. Před odjezdem si kupujeme s Martinem večeři - kuře s brambůrkem, kterou baštíme již v ujíždějícím vlaku. Koukám cestou z okna a dochází mi jedna zvláštnost. Na rozdíl od Čech nikde není vidět podél trati jediné světlo, všude skutečná tma jak v pytli. Utahaní, ale spokojení, ten večer usínáme.
Ukrajinský Krym je možno poznávat ze sedla bicyklu, sedačky automobilu nebo z paluby půl století starých tramvají
Ukrajinský Krym je možno poznávat ze sedla bicyklu, sedačky automobilu nebo z paluby půl století starých tramvají.
Foto Martin Janda (8. 8. 2005)

Vyhledávání

Kalendář akcí

loader