Get Adobe Flash player

revizor

Revizorské příhody

Před lety jsem pracoval jako revizor u jednoho dopravce. Při této brigádě jsem zažil řadu zajímavých příhod a na přání svého synka, v dopravě velice angažovaného, se o některé z nich podělím. Samozřejmě byly i situace, na které člověk nechce moc vzpomínat, tak na ně nevzpomínám.
Vaše jízdenky, prosím.
Vaše jízdenky, prosím.
Foto Vlastimil Leška (9. 4. 2003)

Když je spěch do práce

Ráno, cestou do svého zaměstnání, jsem si vybral jinou linku, než jakou jsem obvykle jezdil, a tak jsem tam zkontroloval jízdenky. Našel jsem jednoho, co ji neměl. Nebyl ochotný se jakkoli legitimovat a ani v hotovosti zaplatit a po chvilkové debatě mi ve staré čtvrti u zimního stadionu z vozu utekl a zmizel v ranní tmě.
Nehonil jsem ho, sám jsem to měl tak akorát dostat se do práce. Přešel jsem na druhou stranu, vyčkal příjezdu prvního trolejbusu a v poloprázdném voze jsem se posadil na volné dvojsedadlo. Trolejbus odhoukal nástup, zavřel dveře a zvolna se rozjel. Vzápětí znovu zastavil. Řidiči se zželelo nějakého dobíhajícího opozdilce a tak jej nechal ještě nastoupit. Ale to je můj černý pasažér!
"Dobrý den! Posaďte se ke mne! Já už jsem se bál, že jste se mi někde ztratil!", halekal jsem ze svého místa na přistoupivšího. Radost z doběhlého trolejbusu jej v tu chvíli nějak přešla. Chvilku jsme, vedle sebe sedíce, licitovali, nakonec jsem jej nechal být. Ten zážitek mi dodneška stojí za víc, než za vybranou pokutu.

V noci revizoři chodí

Na tento příběh obzvlášť rád vzpomínám. Kdysi jsem při samostatné noční kontrole dostal po čumáku, i usoudil šéf, že i v noci by se mělo platit jízdné, a tak začaly noční kontroly za asistence policie a doprovodného vozidla.Jedné z těchto nočních kontrol jsme se zúčastnili ve složení tří revizorů (jedním z nich byl zmíněný vedoucí), dvou policistů a doprovodného dodávkového vozidla dopravce, zřetelně označeného dopravcovou zkratkou.
Do autobusu jsme nastoupili na stanici u policejní služebny (přesněji u obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti). Ve voze byl řidič a dva cestující, byli jsme tedy ve zjevné převaze. "Můj" cestující jízdenku neměl, po chvilce planého diskutování jsme jej vyzvali k vystoupení z vozu na stanici u kruhového objezdu (to byla tenkrát dost vzácnost).
Cestující bez odporu vystoupil, ale říkal: "To je nějaký nesmysl, v noci revizoři nechodí. Vy," - ukázal na mne - "ukažte mi odznak."
Tak jsem mu ukázal svůj revizorský odznak. Chvíli jej bedlivě zkoumal, neshledal závad, ale mručel: "To je divné, v noci revizoři nechodí."
Pak požádal o odznak kolegu, přezkomal, zamručel svoji formulku o noci a revizorech, pak vyzval šéfa, ten odznak neměl, tak se mu legitimoval průkazem revizora, i poté si cestující zamručel. Pak ještě legitimoval oba policisty a se svým obligátním, že je to divné, že v noci revizoři nechodí, nezaujal žádné rozhodné stanovisko.
Vedoucí mu přátelsky odpověděl: "Tak už jsme se vám všichni legitimovali, tak co takhle třeby pro změnu vy. Máte občanský průkaz?"
"To je divné, v noci revizoři nechodí...", odpověděl na to cestující, aniž by učinil nějaké kroky k vyrovnání svého závazku vůči dopravci.
Naposledy jsem pak kupodivu (!) slyšel "noc a revizory" i tehdy, když jsme mu pomáhali nastoupit do doprovodného vozu s asi půlmetrovými písmeny DP ze všech stran.
Za "poplatek" v podobě pokuty se tento mladý muž okružní jízdou dostal zpět na svoji nástupní stanici, kde bylo nutno jeho totožnost nechat policejně zjistit, a zároveň s tím získal i informaci, že v noci revizoři chodí.

Černý pasažér

Pod pojmem černý pasažér se obvykle rozumí, slovy předpisu, cestující, který se nemůže prokázat platným jízdním dokladem. Při jedné z kontrol jsem vyžadoval jízdenku od jistého Afričana, tedy, kde bydlel nevím, ale byl to černoch a byl to cestující a tedy černý pasažér. A ani jízdenku neměl. To nemá více lidí, ale tenhle - vstal, za jízdy roztrhl dveře tramvaje a za jízdy z vozu vyskočil, přeběhl silnici a zmizel. Neopakoval jsem to po něm.
Stejný kaskadérský kousek mi vyvedl u autobusového nádraží jeden Čech. Přeběhl poměrně frekventovanou silnici. Oběma to prošlo bez úhony na financích i zdraví. Ale jako způsob útěku před revizorem bych to rozhodně nedoporučil.

Kluk na číhané

Jet na číhanou v mé terminologii neznamená cestu myslivcovu na loviště, ale říkám tak způsobu jízdy, kdy si cestující zastrčí jízdenku do štípačky a pak číhá, zda nejde revizor - pokud ne, jízdenka mu zůstane pro další použití, pokud ano, jízdenku bleskově označí.
Problém je, a o tom cestující patrně neví, že jakékoli takové markýrování s jízdenkou revizor vidí; nemusí koukat jízdenka ven, je to dáno místem stání u štípačky, postojem cestujícího, jeho chováním, držením rukou. Já jsem se před zahájením kontroly vždy nejdříve rozhlédl po číhačích.
Jel jsem jednou tramvají a viděl jsem kluka, lístek ve štípačce a kouká. Stoupl jsem si tedy mezi něj a dveře. Však ty jej tam nenecháš, říkám si, a nenechal. Před svojí výstupní stanicí lístek vytáhl a ještě jej ani nestačil schovat - "kontrola jízdenek", říkám. Šok. Už to vypadalo tak slibně...
Pro peníze na pokutu jsme si pak spolu došli do kadeřnictví hned vedle stanice, kde se právě nechala česat jeho maminka.

Jak okrást Cikána

Vracel jsem se z výletu z Prahy domů dost pozdním vlakem. Z nádraží jsem domů pokračoval tramvají a po náročném dni jsem už neměl nejmenší chuť někomu říkat o jízdenku.
V tom vidím vedle sebe mladého Cikána s lístkem ve štípačce v pohotovostní poloze, na číhanou. Do kontroly se mi nechtělo, nakonec to mohu stejně až před výstupem. Ale chlapec to byl družný. Dal se do hovoru s vedle sedící starší paní a začal opakovaně dělat to, co číhači nedělají. Začal od své jízdenky při hovoru k oné paní odbíhat. V jedné odbíhací periodě jsem si jízdenku sebral.
To bylo překvapení, když se vrátil zpět! Nahlas konstatoval, že se mu ztratila. Nikoho se dál neptal, nic nezjišťoval. Když by se zeptal mne, zda jí nemám, patrně bych mu odvětil, že já štípací jízdenku nepotřebuji, protože jsem revizor. Ale nezeptal se, škoda...

Výlov rybníka

Jednou k večeru jsem kontroloval jízdenky v tramvaji a narazil jsem na partu cestujících učňů. Tři neměli jízdenku, doklady nikdo. Když jsme dojeli ke stanici, kdy bylo nejblíž na policii, hlasitě jsem je ve voze vyzval: "Ti chlapci bez jízdenky si vystoupí." Vystoupilo mi jich pět.

Fingovaný úraz při kontrole

Jel jsem trolejbusem na okraj města na výpadovku ku Praze. Jeden z cestujících byl bez jízdenky. Na konečné jsme spolu vystoupili. Na schůdkách něco kviknul a pak začal bědovat, že se poranil, že za to můžu. Nějak jsem na to nereagoval a trval na uhrazení pokuty hotově nebo na prokázání totožnosti. Já vo voze, von vo koze, tak zase mlel něco o svém úrazu, že jsem o něj na schůdkách zavadil a jeho strčil, a že to zaplatím, nějaké bolestné a blablabla co dalšího. Nepřipadal mi nijak, že by byl poraněný a nadále jsem od něj vymáhal pokutu. Nakonec jsem od něho dostal po krátké tahanici doklady a uznání, že jsem první, kdo mu na to neskočil, že všichni ostatní se raději vyhnuli potenciálnímu problému.
No, já už jsem takovej.
I jeho jméno si dodneška pamatuji.

Obrácení Ferdyše Pištory

Tak se samozřejmě cestující nejmenoval, to jsem si jen vypůjčil název. Můj cestující měl jedno křestní jméno a dvě příjmení, neboť se během našich opakovaných setkání vdal.
Pana Zbyňka H. / A. jsem poprvé chytil jet načerno v tramvaji. Byl slušný a říkal, že je známý jedné mojí kolegyně paní M., a jestli bych byl ochoten jej pustit, když si přes ní o to řekne. Vyhověl bych jí. Nechtělo se mi tedy ten případ podávat a následně jej stahovat, je to jen fůra práce okolo. Když jsem kolegyni M. potkal, ukázalo se, že pan Zbyněk není její známý ale její klient z revizorské praxe. Usmál jsem se tomu, jak z toho chlapec šikovně vyklouzl a už jsem to dále neřešil.
Netrvalo dlouho a potkali jsme se s panem Zbyňkem ve voze znovu. Tentokráte to bylo za pokutu. Ale už s novým příjmením.
A po několika dnech zas: Jedu takhle s manželkou tramvejí, sedíme, v tom se za ni přikrčím: "Nastoupil mi pan A., nechci aby mne hned viděl." Jízdenku si samozřejmě neštípal a posadil se kus před nás. Asi po dvou stanicích jsem se zvedl, se škodolibým úsměvem na tváři, "Dobrý den, pane A., vaši jízdenku prosím."
Začal lovit v tašce, říkám si pro sebe: "Předložení občanky je formalita, viděl jsem ji před čtrnácti dny" - jenže, on ukázal jízdenku - legitimaci! To byl pro mne šok! Tak jsem se ptal, co se přihodilo, že si kupuje legitimaci.
"Oženil jsem se a manželka chce, abych platil, protože ježdění načerno moc leze do peněz." Já z něho měl fakt v tu chvíli radost, i když mi vlasně utekl výdělek.

Já se musím držet

Úvodní informace pro ne-pamětníky: Donedávna předplacená jízdenka, tzv. legitimace, vypadala tak, že kmenový list legitimace obsahoval fotku a identifikační údaje cestujícího a číslo jízdenky, cestující si koupil časový kupón, známku, a sem musel opsat číslo kmenového listu, aby kupón nebyl přenosný. Kupón bez čísla byl neplatný.
Kontroloval jsem jízdenky v autobusu, jeden pán tvrdil, že ji nemůže ukázat, že se podle předpisu musí držet. Chtěl jsem mu i obstarat na chvilku místo k sezení, aby jako sedící mohl jízdenku bez obav vyndat. Nechtěl, stejně šlo jen o obstrukce. Po chvíli vyndal měsíční legitimaci. Ta vypadala na první pohled platná, jenže pánovi jsem věnoval speciální péči. Číslo kmenového listu měl na známce opsané, leč spletl se v jedné číslici. Tím byla jízdenka neplatná. Vyžádal jsem si občanku - byl to policista. Ale pokuta jej neminula.

Tam, kde lišky dávají dobrou noc

Byl jsem s rodinou na chalupě po babičce. Bylo to v druhé vesnici za městem. Do prví vesnice za městem jezdil autobus, neboť se jednalo o novou součást města (prostě něco podobného, jak říkávám, "Praha 35 - Beroun"). Byl jsem jednoho dne večer na kole v oné příměstské vesnici něco vyřídit. Pro každý případ jsem si vzal odznak revizora a pokutové bloky s sebou.
Nedaleko odsud vyjížděl z konečné na kraji města autobus projíždějící příměstské části. Do něj nastoupila paní s dcerou a dvěma psy, pak jeden pán a ještě jeden pán. Prostě spoj, kde to přímo vyzývá k tomu neplatit: večerní jízda místy, kde lišky dávají dobrou noc. Autobus přijížděl z vedlejší obce, zastavoval na stopce a hned za křižovatkou měl zastávku. Tam chtěla paní s dcerou a dvěma psy vystoupit.
"Fajn, povedlo se, ušetřily jsme", říkaly si jistě ty dvě, když už byly pár metrů před svojí zastávkou. Jenže...
Autobus jsem po vyřízení svých věcí malou chvilku netrpělivě na křižovatce očekával. Na zamávání na stopce mi řidič otevřel, a než jsme přejeli křižovatku, měl jsem uloženo šest pokut:
  • paní bez jízdenky
  • dcera bez jízdenky
  • jeden pes bez jízdenky
  • druhý pes bez jízdenky
  • jeden pes bez náhubku
  • druhý pes bez náhubku
Nakonec to dostali se slevou - za jednu pokutu, pokud jí zaplatí hotově.

Vyhledávání

Přihlášení

Kalendář akcí

loader